Každá mediace se řídí třemi základními principy – principem dobrovolnosti, mlčenlivosti a nestrannosti. Co přesně tato pravidla v praxi znamenají?
Mediace nemůže být nikomu nařízena
Mediace symbolizuje proces, při kterém strany probírají svůj spor s mediátorem. Nikoho však nejde donutit k tomu, aby svá trápení rozebíral s člověkem, kterého mu určí soud či jiná instituce. Z tohoto důvodu je každá mediace striktně dobrovolná.
TIP: Zjistěte, ve které fázi sporu je mediace vhodná a jaké jsou její hlavní přednosti.
Aby mohla mediace proběhnout, musí strany samy chtít svoji situaci řešit. I po zahájení mediace přitom vše zůstává dobrovolným rozhodnutím stran. Mohou se proto rozhodnout mediaci kdykoliv ukončit, a to i bez uvedení důvodu.
Informaci o tom, která strana mediaci ukončila, přitom nesmí mediátor soudu sdělit. Rovněž nesmí nikomu říct důvod ukončení, pokud jej sám zná.
Povinnost mlčenlivosti
Mediátoři mají povinnost mlčenlivosti ze zákona. Ta se přitom vztahuje na vše, co se na mediaci nebo v souvislosti s její přípravou dozví. Mediátorova povinnost mlčenlivosti přitom platí i vůči soudu a státním orgánům a institucím.
Jediné, co mediátor může soudu prozradit, je informace o tom, zda se mediace uskutečnila. Samotní klienti poté povinnost mlčenlivosti nemají.
Nestrannost mediátora je důležitá
Třetím principem mediace je nestrannost. Strany tak musí mít vždy jistotu, že mediátor nebude zvýhodňovat jednu stranu sporu před druhou. Z tohoto důvodu nesmí mediátor mediovat člena své rodiny nebo osobu, na kterou je nějakým způsobem finančně navázaný.
Může však mediátor mediovat někoho, koho zná? Pokud zná mediátor pouze jednu stranu sporu, je nezbytně nutné o tom druhou stranu informovat. Druhá strana by poté měla mít možnost rozhodnout se, zda je to v pořádku nebo za takových podmínek mediaci podstoupit nechce.
A rozhodnutí pochopitelně závisí i na mediátorovi. Ten si musí ujasnit, že tato známost nijak jeho nestrannost neohrozí.
Další informace ze světa mediace najdete na www.kurzymediace.cz.
